06. 01. 2011

Rozhovor s Břetislavem Malým

Ateliér malba 1, FaVU, Brno, 5.12.2010

Ahoj Břéťo, představ nám v kostce, co děláš?

Ateliér

Ahoj, já pracuju v cyklech. Jsou většinou docela malé, kolem deseti obrazů. A i když témata střídám, mám několik oblíbených, ke kterým se neustále vracím, tak ty cykly na sebe navazují. Takže je to v podstatě takový začarovaný kruh, který se tématicky nebo formálně opakuje a tím se vlastně ta bublina nafukuje a nafukuje a to klubíčko se neustále někam odmotává. Poslední věci navazují na sérii domů a výhledů z okna, který jsem dělal poslední asi rok a půl možná dva s tím, že teď se to přesunulo spíš před to okno a jsou to spíš takové lidské fragmenty v krajině, kontrast lidských pozůstatků činnosti nebo různých staveb a kontrastu právě s přírodou. A je to teda založené na malbě a nějakých takových malířských hrátkách.

Když říkáš, že je to založený na malbě, tak to znamená, že hlavní roli tam hraje ta malířská technika. Asi se to tam tak různě prolíná s obsahem a tím úhlem pohledu, protože je to tak, že v těch cyklech zkoumáš nějaký úhel pohledu? Jakože když jsi „před oknem“ a „za oknem“, že se snažíš najít nějakou polohu vnímání, která je svým způsobem subjektivní a zvláštní?

No, to zkoumání věcí vždy závisí na tom cyklu, kterej se tím jakoby uzavírá, takže to není nějaká obecná věc, co zkoumám ve všech těch obrazech. Teďka tam zas až tak nezkoumám, ty poslední obrazy buduju na nějakých mechanických principech, ale určitě tam dochází k nějakým řešením obraz od obrazu, takže tam k nějakému výzkumu dochází. Ale co se týče té malby, tak ta je vždy přizpůsobená obsahu, ta forma pro mě není stěžejní, jestli budu malovat realisticky nebo expresivně, abstraktně nebo jen nějakým koloristickým způsobem, že se to vždycky snažím vypointovat v souvislosti s tím obsahem.

Takže technicky se teda pohybuješ na pomezí těchto pojetí malby – realistická, expresivní, abstraktní, koloristická.. a v závislosti na tom cyklu, který zrovna děláš, tak podle toho namícháš takovej mix přístupů a vyjde ti taková výsledná unikátní forma..

Já bych to přirovnal třeba k Jirkovi Davidovi. U něj se taky nedá říct, jak vlastně pracuje nebo jak ta série nebo daný obraz bude vypadat, že je to prakticky vykonstruovaný vypočítaný předem.. Ta forma není pro mě zkrátka úplně důležitá. Ta škála malířství je tak široká, že se nedokážu zatím nějak formálně vymezit vůči těm ostatním. Baví mě si s těma prvkama jednotlivých stylů hrát a různě je kombinovat. Ta moje malba je kolážovitá do jisté míry. A hledám ten smysl, proč právě tohle a ta věc by mohla být spíš taková.. Že z toho vzniká taková post – post- modernistická post-post slátanina.

fotoCo tě inspiruje? Co tě žene k tomu namalovat obraz? Je to opravdu tak vizuální záležitost, že se tím snažíš vyjádřit svoje vidění věcí nebo do toho spíš dáváš nějaký koncept nebo myšlenkovou rovinu?

To jsou takový dvě věci. Jako „nedělní malíř“ jsem asi krajinář. Jdu do opravdu přírody a užiju si to se vším všudy se stojanem a barvama v přírodě. A tohle není věcí jen krajinomalby, ale i portrétu nebo zátiší.

A pak je ta druhá činnost – už vytvářená v ateliéru.. a protože nepracuju s fotkou, nepracuju moc s různýma kolážovitýma věcma, že využívám hlavně svých vlastních kreseb. Takže ten obraz nejdřív nakreslím, rozskicuju, vyměním, udělám několik variant.. a pak ho namaluju. Jednou věcí je, jak má ta věc vypadat, vymyslet to v jakým duchu, jak by se to mělo prezentovat vizuelně a druhá věc je nějaká obsahová dějová linka, která se tam nese s tím. Ale je pravda že třeba ty obrazy, že tam nejde jen o to, jak vypadají nebo o jejich formát nebo formální princip. Že na nějakých těch dějových věcech mi tam záleží hodně. A ty jsou nositelem, jak vlastně ten obraz potom bude vypadat.

Takže ty opravdu chodíš do plenéru a maluješ fakt na stojanu venku, dneska už se do plenéru zas tak malovat nechodí, ne? To se mi líbí, že k tomu máš takovej ryzí přístup.

V Brně studuješ, přestěhoval ses sem za studiem? Jaký máš plány? Chceš tu zůstat nebo míříš někam?

Do Brna jsem se přistěhoval za studiem, protože cestovat sem z Orlických hor je poněkud nepraktické a jaký je plán do budoucna, to vůbec nevím. Nejdřív bych to tu rád nějak dokončil nebo bych si to tu možná spíš rád ještě užil. Na FaVU je přece jenom dobré zázemí pro to, aby si člověk mohl dělat to, co chce, ale co se bude odehrávat za ten rok a půl, až tady skončím, to opravdu netuším. V nejbližší době se chystám na stáž do Bratislavy ke  Klaudii Koszibě a rád bych ještě pořád zkoušel se dostat do Německa třeba na navazující studium a nebo nevim. To bude asi záležet na možnostech a příležitostech, které se přihodí i třeba jen mimoděk..

A ještě bych se vrátil k předchozí otázce. Pojítko mezi tou ateliérovou a plenérovou tvorbou je to vždycky takový způsob.. nevím, jestli meditace je to správný slovo, ale způsob toho prožitku samotné malby. To je pro mě ať na těch studijních věcech nebo na těch volnějších vždy hodně důležitý. Ani tak nejde o to udělat dokonalý obraz ve smyslu přenesení fotografie nebo naprosto reálného světa, ale spíš těch jednoduchých a prožitkových věci, které se tam odehrávají.

A ty se právě odehrávají v té realitě, v té přírodě venku a tu potom ty zpracováváš v ateliéru?

Ono to vzniká tak paralelně, že to jede na dvou kolejích, někdy na třech a navzájem se to asi neustále na těch výhybkách prolíná.

A znamená to, že ten obraz dokončíš nebo že si může žít ještě nějak dál, že se na něj podíváš za nějakou dobu a zjistíš, že tam potřebuješ ještě něco doříct?

foto Petra Křivová

Já ho vždycky jako dokončím, pak ho občas hnedka přemaluju, pak ho občas taky hnedka umeju, prostě.. třeba některý, myslím po těch čtyřech letech na FaVU, jsou pro mě dokončený, mají, co mají mít.. Někdy si myslím, že se ty obrazy stávají komplikovanější a komplikovanější, ne že bych toho diváka nechtěl šetřit, i když nevim, proč bych měl, ale zkrátka cítím, že se k tomu obrazu ještě musím vrátit, něco očistit, něco předělat, co mi tam nesedí. Protože člověk třeba za ten rok zapomene, proč přesně tady ten detail tam měl být a to se může stát nějakým hluchým místem, které tam nemusí sedět.

Co výstavy? Skupinový nebo radši vystavuješ sám?

Je dobrý zkusit si samostatnou výstavu, ale to se zatím daří v těch kavárenských prostorech nebo klubech. Ale třeba rok zpátky byla docela velká výstava v Praze, kterou jsme měli s kamarádem jen ve dvou lidech. Takže byla sice skupinová, ale skupina čítala dva lidi.  Každý mohl dát asi 15 obrazů, protože prostor byl velkorysý, takže jsme si mohli velkoryse hrát. To mě bavilo asi nejvíc. Pak takové ty velké skupinové, kdy člověk dá jeden nebo dva obrazy, tak se z toho stává taková přehlídka; hrát si s nějakou instalací, konceptem, myšlenkovýma pochodama, to tam úplně mizí. To mě baví pro ty lidi nebo kamarády, se kterýma se tam potkám, ale ne jako vystavující.

Zajímají tě nějaký mediální přesahy? Zajímalo by tě někdy udělat performance nebo video nebo třeba fotky? Nebo je malba pro tebe natolik zásadní, že ti o nic jinýho nejde?

foto Petra KřivováZajímalo by mě to moc, ale myslím, že se mi to nedaří vměstnat do hlavy. Protože ta malba je natolik rozsáhlé médium  nebo vlastně všechny jsou, že se s nima dá vyřádit na všech frontách a hrozně moc. A já mám pocit, že si s tím zatím stačím. A když bude potřeba někam vycouvat nebo to stačit přestane, tak bych se k těm ostatním moc rád dostal. Ale  to se mi zatím nedaří nebo ani nebyla potřeba nějakým násilným způsobem směřovat, pracovat s tím.. Docela rád fotím, ale to je ještě víc koníček než malba.

Kam směřuješ? Máš nějakej cíl nebo to chceš postupně prožívat a čekat, co tě překvapí?

Tak to já se nechám překvapit, to bude sranda. Ne, já nevím. Cíl.. cílem je asi srát co nejmíň ty ostatní. Ale nějaký další, hlubší, co bych chtěl přesně.. Když se poštěstí malovat co nejdýl a co v největším rozsahu, tak to bude fajn, když se bude dařit míň, tak budu holt muset jít do práce nebo nevím. Tak se uvidí. Ale každopádně to další překvápko je vždycky zábavný..

Přeju, ať je to jen zábavnější a děkuju za rozhovor.