Z Itálie jsme přejeli do Francie, protože původní nejzazší bod naší tour měla být Barcelona. Tu jsme ovšem přehodnotili s ohledem na množství lidí a celkový měřítko města. Naznali jsme, že pro účel naší cesty jsou vhodnější menší města, kde můžem zajet autem co nejblíž místu vystoupení a kde se dá eventuelně i někde zaparkovat. Dřív než nám ale docvaklo, že tím pádem vůbec nemá smysl jezdit do Francie, už jsme hledali plac na hraní v Nice.
Na Pohodě jsme se v Artist Village seznámili s klukama z Naive New Beaters a když jsme na ně vybalili, že pojedem tour po Evropě s elektrem a tyčí, jednak nám moc nevěřili a druhak nám oznámili, že ve Francii něco takovýho na ulici určitě nepujde. Že prý leda s povolením. Nejsem tak naivní, abych Frantíkovi všechno věřil a ladit nějaký povolení na burning show, no comment..
Flek na výstupko jsme našli brzy, postávalo tam několik obligátních živých soch (neznám debilnější debilovinu, než se navlíknout do kostýmu a celej den stát jak víšco bez hnutí na místě...). V dobrým rozmaru jsem se kousek dál rozhodl ujistit u dvojice policajtů, jestli je to ok. Oproti Italům uměli překvapivě dobře anglicky, takže mohli svou odpověď shrnout do jasného „No. No, don’t even sink about it.” Jedině s povolením a to v pátek večer fakt nedostanem (ani v sobotu a ani v neděli pochopitelně). Taky oproti Italům nevypadali, že by byli ochotní diskutovat. Merde!
Nezbývalo než přepnout na dovolenkovej mód. Nice je very nice. Prošli jsme si město, sledovali policajty, jak valí do akce urovnávat zase nějaký imigroztržky, zaplavali jsme si v moři.. Ale ten zákaz prostě visel ve vzduchu a dusil mě. Navíc mi už taky začly docházet bagety (viz. How I Met Your Mother), takže prostě nic moc situace. No a takhle se to táhlo dál i přes Monako, Cassis, Arles a Nimes, kde jsme se definitivně rozhodli stočit to do Německa. Vyrazili jsme směr Strasbourg s mezizastávkou v Avignonu (Eva mě nalákala na Avignonský slečinky). Nemusím připomínat, že v této konstelaci se počáteční nadšení z Francie strávilo zatraceně rychle a s přispěním různých frankofašizujících projevů (recepční v hotelu se mi vysmál, že mu nerozumím, když neumím francouzsky) mě už žádný roztomilý středověký městečka vážně nezajímaly.
V Avignonu skoro celej červenec probíhá divadelní festival (Off) a přestože divadelníky mám rád asi tak jako Francouze, byla všude živá festivalová nálada a konečně se na nás lidi nedívali, jakože jim jdem krást práci nebo dotace. Navíc tu bylo plno pouličních muzikantů a všelijakejch naháněčů na představení, takže nám to nedalo a začali jsme rozmýšlet, jak to skoulet. Na turistických informacích nám týpek po chvíli zjišťování sdělil obligátní zákaz bez povolení, ale pak nám dal zelenou s tím, že je festival a ať si teda děláme, co chceme! Vybrali jsme si roztomilý místečko u schodiště ke kostelu a když jsme se na něj vrátili s věcma, stáli tam dva policejní motorkáři. Moment pravdy – Eva jim francouzsky vysvětlila, že tam budem mít představení, načež se sbalili a na rozloučenou nám popřáli „bon spectacle“.
Namířil jsem to na schodiště, kde posedávalo několik turistů a Eva začala stavět tyč. Za zády jsme měli ulici, po které proudily davy. Bylo to trochu dilema, kterým směrem orientovat show, ale po promenádě v Genově jsem dal přednost schodištnímu amfiteátru a komfortu diváků. Sledovaly nás páry, senioři, celý rodinky, divadelní naháněči, popeláři, chvíli i policajti z projíždějícího auta. Schodiště přede mnou se postupně plnilo a když jsem se asi v polovině setu otočil, zjistil jsem, že mám za zády tak třikrát tolik lidí, než před sebou a že je ulice skoro neprůchozí. Technika jela bez problémů, sice mono, ale loud & clear. Lidi si nás fotili i natáčeli, holky žárlily na Evu a paní se dvěma klukama v kočárku, na který to bylo moc hlasitý, mi při vynuceným odchodu řekla „bravo“. Honorář byl sice leda tak na oběd, ale hrálo se nám krásně a přijetí bylo výborný. Když jsme později potkávali po městě naše diváky, zdravili nás a usmívali se. A my taky. Dali jsme to ve Francii a bez povolení!