27. 11. 2009

Rozhovor s Vendulou Kramářovou v kavárně Švanda, Brno 5. listopadu 2009

b: Jak dlouho ti trvá obraz?Vendula Kramářová

VK: Strašně záleží na tom, jaký je ten obraz.

b: Jak je velkej?8)

VK: .. a jak moc je komplikovaný. Jsou jednodušší obrazy, které nejsou tak členité a kde není tolik  technik a ty mi trvají kratší dobu, ale ten nejnovější třeba, jak je tam tolik těch vyřezávaných detailů, tak ten dlouho trval. Nedělám na tom celý den... Ale  třeba 14 dní jeden. Jakože jsem tam byla každý den, v aťáku.

b. Jak to vyřezáváš?

VK: Já právěže kupuju normální papírové lepící pásky, takové ty na vykrývání, když se líčí. A ty nalepím na ten obraz a pak to tam prostě vyřežu. A pak na to nemaluju právěže barvou, ale stříkám na to sprejem.

b: Ty si ty obrazy nějak připravuješ, že jo. Ty když jdeš k plátnu, tak už to máš vlastně hotový?

VK: Vymyšlený.. To mě naučil Lahoda, dřív jsem to tak nedělala, dřív jsem si vzala normálně čistě bílé plátno a začala jsem na to prostě něco malovat, akorát když to nemáš v ruce, když to ještě moc neumíš, tak pak polovinu z toho vyhodíš, že jo, protože něco ti někde nevyjde něco uděláš špatně a už to třeba nejde vrátit.

b: No ale počkej jak to, že to nejde vrátit, vždyť to můžeš přemalovat?

VK: Můžeš to přemalovávat, třeba když děláš akrylem, tak to jde nebo třeba těma sprejema, ale jen do určité doby. Protože, když to přemalováváš po desáté, tak už to nejde. Protože je tam jako strašná vrstva toho akrylu a už se ti křiví plátno a už to prostě nejde. Třeba když uděláš něco trochu špatně, tak to přemaluješ, ale jestliže uděláš třeba celý kus špatně, tak už to nejde spravit. Pak už je jednodušší se na to vysrat a napnout si nové plátno.

No a to..

Mě naučil právě Lahoda dělat si skici, protože je přísný a každý týden chce vidět nové a nové skici. A třeba chce vidět až sto skic než to vůbec můžeš začít malovat. Tak třeba tady ty folklórní jsem skicovala asi tak půl roku a on mi furt říkal tohle ne, tohle ne, tohle ne, jakože třeba kompozičně špatně, víš, jakože to jsem třeba neměla úplně v oku, jakoby tu kompozici, že mi to letělo třeba doleva a chtělo to něčím vyvážit. Nó a pak jsem se na to jakoby vykašlala, protože tam nějak tři týdny nebyl, jsem si říkala, že už jsem z toho tak zpruzená, že si to budu  dělat, jak chci! A tak dojel a říkala jsem si panebože, že dostanu zjeba, ne? A on dojel a říká: „To je supér. To je dobré!“ To bylo to prase – vlastně úplně první obraz toho cyklu. A tak jsem to tak pak začala dělat, že jsem pak už dodělala zbytek skic.

A nikdy nevypadá ten obraz jako ta skica, protože něco změníš. Protože tu skicu děláš asi takhle velkou, jako do á čtverkového skicáku a pak když to máš dva metry, tak tam pak vidíš třeba ty nedostatky, co nejsou v té skice vidět v téhle velikosti. Takže pak už to domýšlím a přidělávám a vyvažuju tu kompozici rovnou na tom plátně.

Jakože je to fakt dlouhá práce, že nejde ani o to, jak dlouho ti trvá namalovat jeden obraz, ale horší je, jak dlouho ti ho trvá vymyslet. To je několikanásobná doba.

b: No a jak děláš kompozici?

VK: Musíš to mít vyvážené za prvé barevně. Některé barvy třeba zatěžují obraz víc, některé míň. I ty barvy fungují v zatěžování kompozice a i jakoby tvary. Takže je dobré, když máš tu plochu nějak rozčleněnou, tak je dobré mít některé plochy větší a některé menší, protože to je pak  dynamičtější. Horší je, když máš všechny ty plochy nějak tak stejně velké, tak to působí takovým jako hrozně klidným dojmem, víš takovým jako nudným. Takže to  vyvažuju jak v plochách, že tam pak dávám takové ty menší plochy a nebo jinak členěné, třeba jak tam mám v tom posledním vyřezávané ty vlasy a pak je to tam na levé straně vyvážené takovým jakoby pařízkem.. Takže vyvažuješ ty techniky, když to děláš více technikama, plochy a pak barvy. Třeba ten pařízek jsem tam nejdřív neměla a letělo to strašně doprava. Že i když ti visí ten obraz rovně, tak ti furt přijde, že visí nakřivo, že pravá strana je vyšší. Takže jsem tam pak dala tendle pařízek a tím se to vyvážilo.

b: Takže ty tu kompozici vyvažuješ vlVendula Kramářováastně nejenom dvojrozměrově, ale i barevně a v podstatě i..

VK: .. poměr ploch.

b: hmm.

A ty struktury, když máš ty strukturovaný plošky, tak to zase taky vlastně posouvají do prostoru, taky dodávají nějakou plasticitu..

VK: No, to pak dělá ten efekt, že ti přijde, že něco je blíž a něco je dál, no.

b: Takže je to u tebe až tak o kompozici?

VK: Já nevim, já si myslím, že to primárně dělám barevně. Nad tím obrazem.. první taková myšlenka je, jak bude barevný. To je pro mě nejdůležitější. Proto používám takové ty zářivé barvy ty růžové, modré, zelené a takže to je pro mě důležité, do jakého tónu budu ladit ten obraz, jaké barvy na něm budou. Pak až vlastně řeším ty plochy a to vyvážení, jakoby nakonec, když se na to podívám, že tam něco chybí a dodělávám to až pak rovnou na tom obraze, jako nějaké konečné vyladění, vyvážení.

b:  Co je první impuls pro to, abys udělala obraz?

VK: Já to dělám tak, že ráda pracuju v cyklech. Nemám ráda, když namaluju jeden obraz a pak jdu dál. Takže si vymyslím vždycky nějaké téma, které řeším. Třeba ten folklór řeším už tak dva roky. Protože před dvěma lety jsme si museli zadávat téma na diplomku a první, co mě napadlo - ten folklór. Že jsem k tomu měla vztah odmalička  a i vzhledem k tomu, že ta naše rodina je hudebně založená, že u nás všichni na něco hrajou a děda byl varhaník v kostele a taťka hrával v cimbálce, takže jsem vyrůstala odmalička v těch lidových písních a tak jsem si právě říkala, jsem si totiž dělala ilustrace, tak jsem právě došla k tomu, že budu ten folklór zpracovávat tím způsobem, že budu jakoby ilustrovat.. nemám teď už moc ráda ten název, protože to je hrozně omezující - ten název ilustrace, takže teď říkám, že to jsou obrazy na motivy.. protože to není úplná ilustrace. Jsou to vlastně takové ty příběhy krvavé a tragické... a někdy ta písnička třeba není až tak tragická, já si to tak domyslím. Jakože třeba o tom pávovi. Ta slečna pase páva a přijedou tam ti mladí páni, kteří ji lákají prej: „Pojď, pojď s náma a nech tady toho páva.“ A tak ona se na něho vykašle a jede s nima a toho páva tam nechá, tak já už si pak domyslím, co se s tím pávem jako stane, když už se o něj nikdo nestará, když ho ta holka opustila.. Takže to není úplná ilustrace, ale trošku domýšlím ty příběhy.

b: No a kolik se ti tam do toho ještě vejde, do toho cyklu?

VK: Už to nebudu dělat. Protože byly celkem zajímavé debaty s Jirkou Ptáčkem o těch mých klauzurách a ten říkal, že velice brzo jsem si přišla a velice rychle jsem si osvojila tady tyhle techniky, že za ten rok ,co jsem studovala na FaVU, viděl tak obrovský pokrok v tom... a pak mi řekl, že bych mohla někdy udělat i špatný obraz, že se tím jakoby hrozně limituju, že udělám jeden obraz, vidím, že je dobrý a pak zbytek  těch obrazů už vlastně vychází v podstatě z toho prvního. Každý je jiný, v každém je nějaký posun dál, třeba od toho prvního k poslednímu je obrovský rozdíl, pro mě, ale nechtěla bych to už opakovat. Chci si dát chvilku pauzu, budu pořád dělat folklór, protože je to nosné téma  a baví mě to, ale už nebudu dělat obrazy tohohle typu. Na chvilku. Pak se k tomu asi zase vrátím, ale teď nebudu dělat takové malované obrazy.

b: Co budeš dělat? Víš?

VK: Vím, no. Budu dělat takové, Lahoda tomu říká bedničky a budou to takové obrázky, které vlastně se odehrávají hlavně na rámu toho obrazu, kdy vlastně ten rám obrazu bude třeba půl metru od stěny a tak jak to vlastně vidíš na té slovácké architektuře, malbu na těch žúdrech, tak ta tam vlastně nemá primárně tu ozdobnou funkci, ale je tam... má to tam jakýsi symbolický a mýtický podtext, protože je to vlastně o tom, jakože zabraňuje zlu, aby přišlo do toho domu. Takže to budu dělat tak, že ty bedničky nebo ty obrazy budou symbolizovat nějaké ty vchody do té budovy, takže malba tam bude jenom na okraji a občas třeba přesáhne do plochy toho obrazu a budou to pořád slovácké ornamenty, ale už budou takové jako zmodernizované, že to bude spíš takový organický objekt nějaký nebo spíš tvar, který vychází částečně z těch ornamentů, ale už je víc abstraktní... a pak vlastně takový druhý symbolismus těch obrazů je, jak byl takový souboj secese a minimalismu, že třeba Adolf Loos řekl, že ornament je zločin, tak to bude jako ten obraz symbolizovat ten souboj, kdy ta bedna bude čistě bíle nebo čistě modře,  čistá plocha, bude sžíraná tím ornamentem.

b: 8) tak to je dobrý!

VK: :) Uvidím, jak se mi to podaří.

Poznámka: pokud chtete shlédnout výstavu Venduly Kramářové "I am a folklore girl", rezervujte si čas na burning@burning.cz.

Foto: Zuzana Pálešová