25. 11. 2012

Longbordeaux 3

burning uvádí blog Mrkací Panenky (reprezentantky Rádia R v lonboardingu) z jejího surfového soustředění ve Francii

23 Novembre, 2012, Bordeaux, France

fotoBarcelona je nejromantičtější město světa. Vyrazila sem si do něj s kabelkou, jogurtovým mlíkem a Magdalénou. Přijely sme po pátý ráno, což je nevím proč oblíbenej čas autobusů dorazit do města, který neznáte a kterýho se trochu bojíte. V metru tam maj malé myšky, nádherné gaye, co se drží za ruku a nejoprsklejší zlodějky ever.

Bydlíme v samém centru, milujeme jeřáby, výhled na moře z ruin hradu - toho, co je ve všech zamilovaných filmech, ruiny olympijského bazénu, racky a malinkaté legové vláčky.

V Gaudího zahradách hedonistky mžourají do dopoledního sluníčka, k obědu opulentní menu obsahující chobotničky, na trhu kyblík ovoce navrchu s čerstvým ananasem. Paní, co vám dá dva za cenu jednoho, ani se nemusíte ptát. Dál si taky na té samé ulici můžete koupit křečka nebo želvičku a uprostřed Španělska se cítit jako v New Yorku. Fotky Annie Leibowitz a Gregoryho Crewdsona tam visí zadarmo vedle turistického centra, ty, na které se v Rudlofinu stála fronta.

Pak si nestoudnice daly pivo, litr sangrie, hodinu si počkaly na zpožděný autobus a odfrčely zpátky do Bordeaux. Je super být doma.

The xx jsou nejromantičtější kapela světa. Protože nestíhám, jedu na absolutní konec světa sama. Ale zato mám na ruce podpis od blonďáka, co udělá na skejtu stojku a objede tak celý náměstí. Houfy anglicky mluvících holčiček s ofinkama mě naštěstí nenechaly se ztratit. Klub je možná tak dvakrát Fléda, akorát naležato. Hledání kámošek vzdávám, je tu vážně narváno. Navíc sem potkala vysokýho Brita ze surfů, co má ve zvyku místo mlasknutí u ucha mlasknout pusu přímo na tvář. To vám Francouz neudělá.

Přišli kus po devátý, celá stage ve tmě a přikrytá bílým prostěradlem. Jako první zní Angels, do úplný tmy. Lidi sou zticha a zíraj. Je to jeden z nejlepších koncertů mýho života. Vlastně to můžu srovnat jen s tím, kdy sem viděla Portishead. Znala sem tehdy nazpaměť každý tón a každé zachvění hlasu – a to všechno jsem dostala, do nejmenšího detailu. Doteď nechápu, jak to dokázali, ale přísahám, že každý zvuk byl naprosto stejný jako na desce. Ne tak xx. Jsou hrozně, hrozně nahlas a ze skladeb z první desky vyrobili nářez. Jamie rozpoutal beatovou smršť, Oliver se zmítá na pódiu jak pomatený a Romy je rozkošná. Mám pocit, že se většinu času usmívala. Byla sem přesvědčená, že některý věci hrajou rychleji, ale když sem si začla zpívat, bylo všechno přesně na svém místě.

Když přišli podruhý, rozsvítilo se nad pódiem obří X ve kterým se přelívaly vesmírný barvy. Intro v euforický verzi a dál a dál. Ať se rozezní jakýkoli začátek, tak se nemůžu udržet abych se neusmála. Je mi úplně jedno, co hrajou, všechno je to strašně krásný. Četla sem ve fullmoonu, že Romy a Oliver bývávali milenci. Jsem smutná, protože lidi by měli milenci zůstat navždycky. Když hráli poslední pomalou, rozsvítily se nad nimi hvězdy. Úplně přirozeně sem čekala, že se s posledními tóny prostě rozplynou mezi těma hvězdama. Viděla jsem je už potřetí, ale teprve teď sama a daleko.

foto