Aleš Vetešník je mnohostranný umělec, který dokáže zkrotit plejádu materiálů i technik a tvoří na ploše obrazu stejně dobře jako v prostoru. Jde ale ještě dál a rozšiřuje působnost některých svých prací i o účinek světla a času, případně pohybu. Jeho díla jsou příznačně robustní, drsná, ostrá, těžká, rozbitá a rozdrásaná a jsou v nich hodiny někdy i vyloženě namáhavé práce.
Vetešník netvoří lehce, jeho umělecká tvorba je pracná, dlouhodobá, bez jistého výsledku, zato s objevováním a zapálením experimentátora. Nejvýznačnější období jeho kariéry nejsou spojena s uhlem ani štětcem, ale s palicí či kladivem a svářecí elektrodou.
První z nich vyznačuje užití autoskla a jeho důsledné rozbíjení, lámání a drcení, což mu Jiří Valoch připisuje jako umělecký vynález. Další se váže k materiálu ještě tvrdšímu – ke kovu, na který Vetešník elektrodou kreslí děrované ornamenty a obligátní abstraktně-ženské figurace. Stejně jako dadaistické objektové koláže z jeho raného období skrývají zmíněné práce mnohem víc investovaného času, síly a energie, než je z nich na pohled znát. Jsou špičkou ledovce, artefaktem procesu, který hraničí se soukromou performancí a dělá z Vetešníka téměř akčního umělce.
Klíčové tvůrčí postupy, již se objevují průběžně celou autorovu kariéru, jsou destrukce a dekonstrukce, vrstvení či naopak zpětné odkrývání a noření se pod nánosy času. Často používá prvek spolie (starého obohacující nové), readymade a nebo prostě materiálů, které nachází ve své blízkosti a jejichž historii a odkazy komponuje do skladby nového díla. Rozbíjí nebo rozmontovává věci, vrství je na sebe, zakrývá a pak zase odkrývá, využívá struktury nemalířských materiálů a jejich objektových či haptických kvalit a kombinuje je v úsilí dospět k nové výsledné harmonii. Příznačnou roli v jeho přístupu hrají různé nástroje jako brusky, frézy atd., kterými zpracovává dílo nečekaně brutálním způsobem. Aleš Vetešník je pořádný chlap a ani jeho díla nejsou žádná „tintítka“.
Nedávno se po dlouhé době zase rozmaloval a dokonce se „pustil do těch barev“, ke kterým se dříve stavěl spíše rezervovaně. Zcela ho to pohltilo a výsledek můžete vidět na vlastní oči před sebou. Barvy zřejmě uvolnily něco, co v něm dlouho spalo. Zvětšil formát a rozmáchl se k uvolněnějším, velkorysejším kompozicím. Najdete v nich téměř vše z předchozích období od tvůrčích postupů až po vlastní recyklované materiály. Poloabstraktní náměty zůstávají u Vetešníka dlouhodobě neměnné, s větším či menším úspěchem v nich můžeme nacházet odkazy na ženu a její tělo. V aktuální malířské poloze však disponují dostatkem prostoru, kde mohou lépe dýchat a rozvinout se. Stále jde o kombinované techniky a vedle různého leštění, broušení a pronikání pod svrchní nános se mu i dnes daří objevovat nové metody – např. protlačování běloby ze zadní strany plátna na povrch skrz lícovou vrstvu barvy.
Poslední Vetešníkova malířská tvorba působí celkově odlišným dojmem. Jeho předchozí obrazová díla jsou drobnější, osobnější, niterná a sevřená, mají ráz artefaktů - výstupů jeho experimentů. Návrat k barvám a větší formát jakoby vedl autora k jistému bilancování a nadhledu nad předchozím úsilím. Vystavená díla demonstrují zvládnutou problematiku v celé její komplexnosti a jsou syntézou jeho celoživotního bádání. Ne že by nebylo co dál objevovat, ale Vetešník zřejmě došel ve své tvorbě do bodu, kdy už bezpečně ví, co dělá a předkládá nám plnokrevná galerijní mistrovská díla, která v jeho případě představují malířskou obdobu vydání kompilace „the best of“. Stylově se pohybují od pastózních hutných vrstvených expresí, přes lehčí geometrické hrátky až po téměř lineární plošný pop. Místo plátna systematicky užíval povlečení a ubrusy, jejichž vzor mu ulehčil práci a zároveň dodal obrazům požadovanou patinu. Volbou vyššího rámu na plátno dosáhl výraznější plasticity, zesílené doplňováním vrstev látek, perlinky a jiných „readymade“ materiálů a přiznáním stékající barvy a podkladových vrstev po okrajích obrazu odkazuje na typicky objektové pojetí jeho děl. Nejsou to dvojdimezionální výjevy, nýbrž zploštělé kolážovo-asamblážové objekty s duší. V aktuální výstavě dosáhl Aleš Vetešník vrcholu své tvorby a my se nyní můžeme jen těšit, kam dál vykročí.
Jan Gerych