02. 07. 2011

burningBRAK: Žhavý a neklidný, část 1.

burningboy se nám rozhodl zasílat jakousi detektivku na pokračování, kterou si tady můžete vychytat každou sobotu po obědě. My chceme jen předeslat, že jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná, protože je to vše vysledek burningboyovy šílené představivosti. Doporučujeme si ke čtení stáhnout a poslechnout Urbi and Orbi: Prince of Tennis.

Vyser se na všechno. Poslouchej zvuky. Vyser se úúplně na VŠECHNO! Ty zvuky.. Kurva to jsou ale hrubý zvuky! Doprdele, ne! Přes ty zvuky to nepůjde.. Vypni je, vypni ty zvuky. Jak?! Proč už musí být takový světlo?! Co chceš ty debile, když lezeš do postele za světla? To zvládneš, prostě dýchej, soustřeď se na dýchání, nádech – výdech – nádech – výdech..

Posadil se na posteli a zase si lehl, protože v sedě to bylo mnohem horší. Ale v leže to taky nebylo nic moc a ani to neslibovalo nijak závratný zlepšení, takže se znovu posadil a pak klesl na bok a v embryonální poloze těžce dýchal a jedno otevřený oko uvykal na polední světlo. To horko..

Ráno je největší dilema jestli začít znova nebo pokračovat. Pokračování má tu výhodu, že se člověk vrátí tak o 3 hodiny zpátky, kdy mu bylo ještě celkem dobře. Nevýhoda je, že to nevydrží ani ty tři hodiny a pak to už vůbec dobrý nebude. Začít znova je kurva těžký, obzvlášť po tom, co má člověk za sebou. Ale nese to jistou naději, že tak za 24 hodin bude všechno, jak má být. Teda, jestli to má být zrovna tak..

Každopádně je to moment, kdy většina lidí mívá cosi, co označují jako „morální kocovinu“. Tomu termínu úplně nerozumí. Jednak by nespojoval noční život s morálkou a za další kocovina mu přijde jaksi pod úroveň. Nazývá to „střet s realitou“. Každopádně to bolí..

No pain no game, vole, vstávej, zvěř ryčí hlady!“ Doslova, prase Waldemar vztekle dupalo po podlaze a ryčelo, kočka Marika se válela v povzdálí, ale vypadala, že už je taky hodně hladová. „Ty jsi moje kočička.“ Vzal ji a zhluboka se nadechl jejího kožíšku jak novýho dne ve Vysokejch Tatrách. Byl jí neskonale vděčnej, že na něho nedoráží, neřve, že po něm v podstatě nic nechce, i když je jasný, že jo. Marika byla dokonalá kočka, krásná, perfektní, diskrétní, ale přítulná. Jako dokonalá milenka.

Za čím dál hlasitějšího ryčení nachystal žrádlo a pak při stereo mlaskání zavládl na chvíli klid. Začal přemýšlet, co bude dělat se sebou. Nejradši by se někam vystřelil, byl by klid, ale to už zvířata domlaskala a chtějí společnost. Waldemar pořád něco chce, není přitom ale jasný, co vlastně. Výběr není úplně tak velkej - nažrat, vyvenčit, pomazlit, uspat, ale vždycky chvíli trvá, než přistoupí na to, co vlastně chce. Marika sedí stranou, významně se dívá a blahosklonně čeká. Je dokonalá.

Ubalil špeka, lehl si s Waldemarem a kouří. „Morální kocovina. Proč se všechny holky ráno tak překotně balí a mizí? Není nic horšího, než vylízt ven, podívat se na lidi kolem sebe, jak na tebe čumí a čumí. A to slunko.. Morální kocovina začíná venku, tady nic takovýho není!“ Byl příliš unavenej na to udělat si snídani a dost možná i na to ji sníst. Věděl, že se dostává na hodně tenkej led, kterej se sice ještě nikdy nepropadl, ale „jednou to přijde, to je jasný!“ Když s Waldou usne, třeba se už neprobudí, protože ve spánku umře hlady? „Hm, to by bylo moc patetický, to nejde.“ Zvedl se a za zesilujícího chrochtání odešel vedle do pokoje. Vybral si dnes znova nezačínat. Vybral si pokračovat..

Pokračování příští sobotu...